Dáma ve zlatém
1 / 7
Když Adele té zimy vstoupila do Klimtova ateliéru, právě se vyrovnávala s představou, že jako žena pravděpodobně selhala. Nikdo si nedělal iluze, že by Ferdinanda milovala. Ale čekalo se od ní, že bude šťastná nebo alespoň spokojená. Místo toho bojovala se zklamáním a deziluzí. A právě v tom okamžiku se před ní otevřely dveře a za nimi čekal mimořádně vzrušující zážitek, po kterém by toužila každá žena ve Vídni. Klimt vytvořil bezpočet Adeliných skic. Byly to jednoduché tužkové kresby na tenkém balicím papíře. Sedící Adele s vyčesanými vlasy. Adele, která se usmívá. Smějící se Adele. Adele v pohybu. Portrét otevřel novou kapitolu Klimtova i Adelina života.
Najednou se ocitá tváří v tvář malíři a přemožena touhou klesá k zemi, „utopená v květinách, nad sebou temně žhnoucí oči“. „Trvalo to minuty, nebo hodiny? Byl to jenom sen, nebo jsem bděla?“ „A pak jsem to zažila. Přišlo to náhle a už jsem to nebyla já. Stala jsem se obrazem, který namaloval. Cítila jsem se sama sebou v rukou, kterým jsem se vzdala, které laskaly má rozechvělá ňadra… všechno bylo tak, jak jsem to viděla na obraze. V tu chvíli jsem věděla, že obraz nelhal, že vyjadřoval pravdu, o níž jsem neměla ani tušení…“ Malíř se na ni snesl jako oblak. Její vášeň se stala okamžikem proměny a obraz katalyzátorem jejího sexuálního probuzení.