Jen jeden den
1 / 2
„Ne,“ odpovídám. „Nikdy jsem nikoho nemilovala.“ Servírka nám přináší palačinky. Moje je zlatohnědá, příjemně výrazné chuti po citronu a cukru. Soustředím se na ni, kousek ukrojím a rychle vložím do pusy. Rozplývá se na jazyku jako sladká teplá sněhová vločka. „Na to jsem se neptal. Chtěl jsem vědět, jestli ses už někdy zamilovala.“ Jeho pobavený tón je jako svědění, který nemůžu poškrábat. Dívám se na něj a uvažuju, jestli vždycky každý slovo takhle analyzuje. Odloží vidličku a nůž. „Tohle je zamilovanost.“ Nabere prstem trochu nutelly z palačinky a přenese na vnitřní stranu mého zápěstí. Hmota je horká a mazlavá a začíná mi na kůži povolovat, ale než sklouzne, Willem si olízne palec, otře jím krém a strčí si ho do pusy. Všechno se stane mžikem, jako když ještěrka slupne mouchu. „A tohle znamená milovat.“ Uchopí mě za druhé zápěstí, to s hodinkami, a posunuje pásek, až spatří, co hledal. Znovu si olízne palec. Jenomže tentokrát jím přejíždí po mém mateřském znaménku, silně, jako by je chtěl sedřít. „Milovat je mateřský znamínko?“ vtipkuju a odtahuju ruku. Hlas se mi ale chvěje a místo, kde vlhký otisk jeho palce usychá, mě nějak pálí. „Je to něco, co nikdy nesmažeš, i když třeba strašně moc chceš.“