Na hraně zapomnění
1 / 2
„Člověk musí žit tady a teď,“ prohlásil, když jsem ohromeně mlčela. „Nemyslíš?“ naklonil hlavu ke straně a zadíval se na mě. Chvíli mi trvalo pochopit, jak to mysli, ale ani pak jsem nevěděla, co říct. „Žit tady a teď,“ opakovala jsem po něm, a v duchu si říkala – a co milovat? „No, asi máš pravdu.“ Stejně by mě zajímalo, čemu věří ve skutečnosti. Narovnala jsem záda a otočila se k němu, abych na něj líp viděla. Abych o něm víc zjistila. „Co to pro tebe znamená žít teď?“ zeptala jsem se. Všimla jsem si, že mu jedno obočí zaškubalo a jeho vyraz se trochu změnil. Jako by ho překvapila vážnost mé otázky. Nebo můj zájem. Možná obojí. Napřímil se a zvedl hlavu. „Jen pořad něco rozebírat a plánovat je k ničemu,“ prohlásil. „Když pořad rozebíráš minulost, nepohneš se z místa. Stejně tak tě drží zpátky, když pořad jen plánuješ budoucnost. To pak trčíš pořad na místě.“ Zadíval se na mě. „Žij touhle chvílí,“ pronesl, jako by mi sděloval něco závažného, „kdy je všechno, jak má bejt. Přestaň zbytečně vzpomínat na minulost a dostaneš se, kam se chceš dostat, mnohem rychlejc. A bez bouli na silnici.“ Zavládlo ticho, během kterého jsme oba přemýšleli o tom, co pravě řekl. Přemítala jsem, jestli mysli na to, co já. Taky jsem dumala nad tím, i když to jsem si přiznávala jen nerada, proč mi u tolika jeho úvah připadá, jako bych slyšela sama sebe.