Léčba Schopenhauerem
1 / 7
... Julius znal homilie o životě a smrti, tak jako každý. Souhlasil se stoiky, kteří říkali: „Sotva se narodíme, začínáme umírat,“ a s Epikurem, který soudil: „Kde jsem já, není smrt, a kde je smrt, tam nejsem já. Proč se tedy smrti bát?“ Jako lékař a psychiatr šeptal Julius právě tato útěšná slova do uší umírajícím. Přestože tyto pochmurné úvahy považoval ze užitečné pro své pacienty, nikdy ho nenapadlo, že by se jakkoli týkaly jeho. Tedy až do toho hrozného okamžiku před čtyřmi týdny, které navždycky změnily jeho život. Ten okamžik nastal během každoroční rutinní lékařské prohlídky. Jeho internista Herb Katz – starý přítel a spolužák z medicíny – právě dokončil prohlídku a jako obvykle Juliovi řekl, ať se oblékne a přijde za ním do ordinace. Herb seděl za stolem a procházet Juliovy výsledky. „Celkem vzato vypadáš dost dobře na škaredýho pětašedesátiletýho dědka. Prostata se trochu zvětšuje, ale ta moje taky. Látky v krvi, cholesterol a lipidy se chovají slušně – ty léky a dieta udělaly svoje. Tady máš recept na lipitor, který ti spolu s běháním dost slušně snížil hladinu cholesterolu. Takže si můžeš dát pohov: tu a tam si můžeš dát vajíčko. Já si dávám dvě k nedělní snídani. A tady máš předpis na synthyroid. Trochu jsem ti zvedl dávku. Štítná žláza pomalu přestává fungovat – dobré buňky odumírají a nahrazuje je vláknitá tkáň. Naprosto neškodná věc, jak víš. Týká se nás všech; já beru léky na štítnou žlázu zrovna tak. Je to tak, Julku, nic v nás neunikne osudu stárnutí. Spolu se štítnou žlázou se ti opotřebovávají kolenní chrupavky, odumírají vlasové folikuly a bederní ploténky už taky nejsou, co bývaly. Celistvost pokožky se zjevně zhoršuje: epitelové buňky se jednoduše unavují – podívej na ty senilní keratózy na tvářích a na ty hnědé ploché léze.“ Přidržel Juliovi zrcátko, aby si je prohlédl. „Určitě jich takových deset přibylo, co jsme se viděli naposledy. Kolik času trávíš na slunci? Nosíš ten klobouk se širokou krempou, jak jsem ti radil? Zajdi s tím za dermatologem. Bob King je dobrý. Sedí hned ve vedlejší budově. Tady máš číslo. Znáš ho?“ Julius přitakal. „Ty ošklivé může vypálit kapkou tekutého dusíku. Minulý měsíc mně taky několika zbavil. Nic to není – trvá to pět deset minut. Spousta internistů to teď dělá sama. Chci taky, aby se ti podíval na jednu bradavici na zádech: tu neuvidíš; je přímo pod horní částí pravé lopatky. Vypadá jinak než ty ostatní – pigmentace je nepravidelná a hranice nejsou ostré. Zřejmě to nic nebude, ale ať se na to mrkne. V pořádku, hochu?“ „Zřejmě to nic nebude, ale ať se na to mrkne.“ Julius slyšel napětí a nucenou bezstarostnost v Herbově hlase. Ale nenechme se mýlit, věta „pigmentace je nepravidelná a hranice nejsou ostré,“ pronesená jedním doktorem a určená druhému, nutně vyvolá obavy. Je to šifra značící potenciální melanom, a teď, při pohledu zpátky, Julius dokázal určit tuto větu, tento jediný okamžik, jako bod, kdy pro něj skončil bezstarostný život a kdy se smrt, jeho do té doby neviditelný nepřítel, zhmotnila ve vší své škaredé realitě. Smrt přišla, aby mu zůstala po boku, už nikdy ho neopustila, a všechny děsy, které následovaly, byly jen předvídatelnými dovětky. Bob King byl před lety Juliovým pacientem, tak jako pěkná řádka sanfranciských lékařů. Julius působil v psychiatrické komunitě třicet let. Jako profesor psychiatrie na Kalifornské univerzitě připravoval spoustu studentů, a před pěti lety byl předsedou Americké psychiatrické asociace. Jeho pověst? Doktor doktorů, který si nepotrpí na zbytečné řeči. Terapeut poslední instance, mazaný machr ochotný udělat cokoliv, co je třeba, aby svému pacientovi pomohl. Právě proto Julia před deseti lety vyhledal Bob King kvůli léčbě své dlouhodobé závislosti na vicodanu (léku, který si lékaři se závislostí vybírají proto, že je tak snadno dostupný). King měl tehdy vážné problémy. Dávky vicodanu, které potřeboval, prudce stouply: jeho manželství bylo ohrožené, lékařská praxe trpěla a každý večer se musel nadopovat, aby usnul. Bob měl snahu vyhledat terapii, ale všechny dveře pro něj byly zavřené. Všichni terapeuti, za nimiž přišel, trvali na tom, že musí vstoupit do léčebného programu pro lékaře se závislostí, což byl plán, jemuž se Bob bránil, protože neměl chuť ohrozit své soukromí účastí v terapeutické skupině s dalšími závislými lékaři. Terapeuti byli neústupní. Pokud by léčili ze závislosti praktikujícího lékaře, aniž užili oficiální léčebný program, vystavili by se riziku trestního stíhání ze strany lékařské rady, anebo občansko-právního sporu (pokud by se jejich pacient při své klinické práci dopustil například chybného úsudku). Jako poslední pokus, než opustí praxi, vezme si neplacené volno a nechá se anonymně léčit v jiném městě, se Bob King obrátil na Julia, který na sebe vzal riziko a uvěřil mu, že s vicodanem přestane. A přestože byla terapie obtížná, což je u závislostí vždycky, Julius léčil Boba následující tři roky, bez pomoci oficiálního léčebného programu. Bylo to jedno z tajemství, jaká mají všichni psychiatři – terapeutický úspěch, s nímž se v žádném případě nemohl chlubit nebo o něm referovat. Po odchodu z internistovy ordinace seděl Julius v autě. Srdce mu bušilo tak, až mu připadalo, že se auto chvěje. Zhluboka se nadechl, třesoucíma se rukama odklopil mobilní telefon a domluvil si u Boba Kinga naléhavé vyšetření. „Nelíbí se mi to,“ řekl Bob druhý den dopoledne při zkoumání Juliových zad pod velkou kulatou lupou. „Tady, chci, abyste se na to podíval; se dvěma zrcadly to půjde.“ Bob ho postavil proti nástěnnému zrcadlu a velké ruční zrcadlo přidržel u mateřského znaménka. Julius pohlédl na obraz dermatologa v zrcadle: blond, zarudlý obličej, silné brýle na dlouhém mohutném nose – vzpomněl si na Bobovo vyprávění, jak se mu ostatní děti vysmívaly a pokřikovaly na něj „vokurkovej frňák“. Za těch deset let se moc nezměnil. Vypadal utrápeně, skoro stejně, jako když byl Juliovým pacientem, co pořád brblal a pokaždé přišel s několikaminutovým zpožděním. Když se Bob hrnul do jeho ordinace, Juliovi často přicházel na mysl refrén Bláznivého Kloboučníka: „Pozdě, pozdě na velmi důležitou schůzku.“ Přibral, ale jinak byl stejně malý, jak si ho pamatoval. Vypadal jako dermatolog. Kdopak kdy viděl vysokého dermatologa? Potom si Julius prohlédl jeho oči – ach ano, působily znepokojeně – zornice byly zvětšené. „Tady je ten mizera,“ Julius se podíval do zrcátka, kam Bob mířil tužkou s gumou na konci, „tenhle plochý névus na pravé straně pod lopatkou. Vidíte ho?“ Julius přikývl. Přiložil k němu malé pravítko a pokračoval: „Je o fous menší než centimetr. Určitě si z dermatologie na medicíně pamatujete empirické pravidlo ABCD–“ Julius ho přerušil. „Z dermatologie na škole si nepamatuju ani ň. Považujte mě za laika.“ „Tak jo. ABCD. A je asymetrie – koukněte sem,“ ukázal tužkou na části léze, „není dokonale kulatá jako všechny ostatní, co máte na zádech – koukněte na tuhle a tuhle.“ Ukázal na dvě sousedící malá mateřská znaménka. Julius se pokusil uvolnit napětí hlubokým nadechnutím. „B jsou břehy, ohraničení – teď se podívejte sem, vím, že je to špatně vidět,“ Bob znovu ukázal na lézi pod lopatkou, „vidíte, tady v té horní části, jak ostré má ohraničení, ale tady všude dokola ve střední části jsou okraje ne ostré, vytrácejí se a přecházejí do okolní pokožky. C je celkové zbarvení. Vidíte to, tady na straně je to světle hnědé. Když to zvětším, vidím trošičku červené, malinko černé, možná i trochu šedé. D je dimenze, rozměr; jak říkám, nějaká sedmina osmina centimetru. To je dobrá velikost, ale nemáme jistotu, jak je to staré, tím chci říct, jak rychle to roste. Herb Katz říkal, že při loňské prohlídce to tam nebylo. A konečně, pod lupou není pochyb o tom, že střed je vředovitý. Odložil zrcátko a řekl: „Oblečte si košili, Julie.“ Když si jeho pacient zapnul knoflíčky, King se posadil na stoličku ve vyšetřovně a začal: „Takže, Julie, literaturu na toto téma znáte. Nebezpečí je zjevné.“ „Bobe,“ odpověděl Julius, „vím, že náš předchozí vztah vám to ztěžuje, ale prosím vás, nechtějte po mně, abych dělal vaši práci. Nevycházejte z toho, že o těch věcech cokoliv vím. Nezapomínejte, že právě teď jsem vyděšený a stav mé mysli se pomalu blíží panice. Chci, abyste vzal věci do svých rukou, byl ke mně naprosto upřímný a postaral se o mě. Tak jako já kdysi o vás. A Bobe, dívejte se na mě! Když se takhle vyhýbáte mému pohledu, děsí mě to k smrti.“ „Dobře. Omlouvám se.“ Pohlédl mu přímo do očí. „Postaral jste se o mě zatraceně dobře. A já udělám totéž pro vás.“ Odkašlal si: „Tak tedy, můj silný klinický dojem je, že jde o melanom.“ Všiml si, jak sebou Julius trhnul, a dodal: „I tak vám tahle diagnóza sama o sobě moc neřekne. Většina – zdůrazňuji – většina melanomů se dá snadno léčit, i když některé jsou bestie. Pár věcí potřebujeme zjistit u patologů: Je to s určitostí melanom? Pokud ano, jak je hluboký? Rozšířil se? Takže první krok je biopsie a předání vzorku patologovi. Hned jak teď skončíme, zavolám hlavnímu chirurgovi, aby lézi odstranil. Celou dobu se od něj nehnu. Další je rozbor zmrazené části patologem, a pokud bude nález negativní, je to skvělé: tím jsme skončili. Pokud bude pozitivní, pokud to je melanom, odstraníme nejpodezřelejší uzlinu, nebo případně provedeme resekci několika uzlin. Hospitalizace není nutná – celá procedura se provede na chirurgické ambulanci. Jsem si skoro jistý, že nebudeme potřebovat žádný kožní štěp, a nezmeškáte určitě víc než jeden pracovní den. Několik dní vás ale místo zásahu bude trochu zlobit. Zatím není co víc k tomu dodat, dokud se nedozvíme víc z biopsie. Jak jste chtěl, postarám se o vás. V tomhle můžete věřit mému úsudku; měl jsem co dělat se stovkami takových případů. V pořádku? Sestra vám ještě dneska zavolá všechny podrobnosti o čase a místě a řekne vám, jak se připravit. V pořádku?“ Julius přikývl. Oba se zvedli. „Mrzí mne to,“ řekl Bob, „rád bych vás toho všeho ušetřil, ale nejde to.“ Podal mu desky s informačními letáky. „Vím, že tohle možná nebudete chtít číst, ale stejně to vždycky pacientům ve vaší situaci dávám. Záleží na osobnosti: někoho informace uklidní, jiní o tom raději nechtějí nic vědět a prostě to cestou odtud hodí do koše. Doufám, že po zákroku vám budu moct říct něco veselejšího.“ Nic veselejšího už ale nemělo přijít – pozdější novinky byly ještě temnější. Tři dny po biopsii se setkali znovu. „Chcete si to přečíst?“ zeptal se Bob a podával mu zprávu patologa. Když Bob viděl, že Julius vrtí hlavou, znovu zprávu přelétl očima a začal: „Dobrá, pojďme si to probrat. Musím vám říct: není to dobré. V podstatě jde o to, že to je melanom a má několik… hm… významných rysů: je hluboký, přes čtyři milimetry, vředovitý, a je tam pět pozitivních uzlin.“ „A to znamená co? No tak, Bobe, nechoďte kolem toho. ,Významný‘, čtyři milimetry, vředovitý, pět uzlin? Na rovinu. Mluvte se mnou jako s laikem.“ „To znamená špatné zprávy. Je to dost velký melanom a rozlezl se do uzlin. Skutečné nebezpečí představuje rozšíření do vzdálenějších míst, ale to nebudeme vědět, dokud neuděláme CT, tam jsem vás objednal na osmou hodinu zítra ráno.“ O dva dny později v diskusi pokračovali. Bob hlásil, že CT bylo negativní – žádné důkazy o rozšíření dál po těle. To byla první dobrá zpráva. „Ale i tak, Julie, to vypadá na nebezpečný melanom.“ „Jak nebezpečný?“ Juliovi přeskočil hlas. „O čem mluvíme? Jaká jsou procenta přežití?“ „Víte, že k té otázce můžeme přistupovat jen z pohledu statistiky. Každý je jiný. Ale u vředovitého melanomu, čtyři milimetry do hloubky, s pěti uzlinami, statistické tabulky vykazují pětiletou dobu přežití u méně než pětadvaceti procent případů.“ Julius seděl několik okamžiků se sklopenou hlavou, tlukoucím srdcem a slzami v očích, potom požádal: „Pokračujte. Zatím jste ke mně byl upřímný. Potřebuji vědět, co mám říct svým pacientům. Jaký bude průběh? Co se bude dít?“ „Není možné být přesný, protože se s vámi nebude nic dalšího dít, dokud se melanom znovu neobjeví někde jinde na těle. Až se to stane, zvlášť pokud bude metastázovat, pak může být průběh rychlý, možná týdny nebo měsíce. Pokud jde o vaše pacienty, těžko říct, ale není nerozumné doufat, že máte před sebou nejméně jeden rok dobrého zdraví.“ Julius pomalu přikývl, hlavu skloněnou. „Kde máte rodinu, Julie? Neměl byste si k sobě někoho pozvat?“ „Asi víte o smrti mé ženy před deseti lety. Syn je na východním pobřeží a dcera v Santa Barbaře. Ještě jsem jim nic neřekl; neviděl jsem žádný důvod zbytečně jim převracet život. Stejně je mi v zásadě líp, když si rány lížu v soukromí, ale jsem si naprosto jistý, že dcera za mnou okamžitě přijede.“ „Je mi hrozně líto, že vám tohle všechno musím říkat, Julie. Dovolte, abych skončil alespoň trochu lepší zprávou. Probíhá teď spousta výzkumů – možná tucet ohromně činorodých laboratoří u nás i v cizině. Výskyt melanomů z neznámých důvodů stoupl, za posledních deset let se téměř zdvojnásobil, a je to horká výzkumná půda. Je docela možné, že je průlom na dosah.“ ...