Je parno. Je parno, jaké tu prý nebylo sedmdesát let. Můžu tomu věřit a nemusím. Jsem tu totiž teprve padesát... Nebo už? Ostatní jubilanti, které znám, pokaždé s nemalou dávkou nostalgie prohlašují, jak jim to příšerně uteklo. Mně ne. Občas mám dojem, že na světě straším celou věčnost. Mládí nekoupíš, stáří neprodáš, říká se. A tak se snažím čas aspoň trochu obelstít. Spím. Já vím, všichni lidé spí, ale já tak nějak víc, důkladněji, raději… Někdo je labužníkem přes jídlo, já přes spánek. Vychutnávám si ho, dopřávám si ho vrchovatě a nikdy se ho nepřejím. Mám svoji teorii: Co odespím, to neodžiju. Co neodžiju, to mi přece nikdo nemůže vepsat do ksichtu, nebo snad ano? Nechci se chlubit, ale všichni říkají, že na svůj věk vypadám mimořádně zachovale. Všichni kromě mé dcery Markéty. Ta mi doporučuje, abych si přestala hrát na mladici a konečně si začala hrát se svým jediným vnoučetem – jejím synkem. Aspoň prý jednou týdně jako normální babička. Jelikož mi ta mladice jde čím dál tím hůř, budu muset natrénovat stavění hradu z písku a střelbu z kuličkovky. Budu muset natrénovat roli babičky… Dnes se mi mladice předstírá ještě obtížněji než obvykle. To kvůli tomu vedru. Vzduch je tak horký, že si připadám, jako by mi někdo chtěl vyfénovat plíce. Vlasy bych potřebovala vyfoukat! Mám je zpocené, slepené do pramenů, ofinu připláclou k čelu. Nemusím se dívat do výloh obchodů, které míjím, abych zjistila, jak vypadám. Dovedu si to živě představit, taky občas chodím do sauny. Ale když už jsme u těch výloh, nedávno jsem přemítala, kdy jsem v nich přestala pozorovat svůj odraz. Byly doby, kdy jsem se prohlížela všude, kde se dalo. V oknech přízemních bytů, ve sklech zaparkovaných aut, nepohrdla jsem ani nablýskanou popelnicí. A najednou jak když utne! Jen si tak ještě vzpomenout, kdy utnulo! Před deseti lety? Před patnácti? Před pěti? To je fuk. Prostě už se na sebe nechci dívat. Chci si myslet, že vypadám, jak se cítím. Cítím se skvěle, nebýt ovšem ten hic, pochopitelně. Kdysi jsem léto milovala a žhavých dnů jsem se nedokázala nabažit. Litovala jsem všechny chudáky, kteří se narodili třeba v lednu nebo listopadu a nemohli spláchnout narozeninovou oslavu na zahradě bečkou piva. Je to romantičtější a přijde to levněji, než zvát lidi do restaurace. Teď bych si ráda připlatila za lichotivé šero vinárny s klimatizací a svíčkami v těžkých, zaprášených, litinových svícnech. Veškerá romantika ve mně dávno zahynula jak kvítko, které přestanete zalévat, a narozeninová párty v třicetistupňovém vedru mě láká asi jako absolvovat výcvik překážkového běhu na chůdách. Jsem v přechodu, a potím se, i když si mám vyžehlit halenku nebo usmažit vajíčka. Jsem v přechodu a pozvolna se sunu do hrobu. Vcházím do obchodu s italskou módou. Itálii mám ráda. Líbí se mi Italové, chutnají mi italské těstoviny i italská zmrzlina, ráda si u starých italských filmů s Marcellem Mastroianim a Sophií Lorenovou nechávám stoupat do hlavy sladké italské víno, obdivuji italské malíře, design italských automobilů, poslouchám italskou muziku, závidím Italům jejich polední siestu a za italské boty všeho druhu jsem doposud utratila majlant. Jediné, co opravdu nemusím, je italské manželství. Žila jsem v něm patnáct let a dalších patnáct se z něho vzpamatovávám. „Přejete si?“ vrhne se na mě prodavačka ještě dřív, než se stihnu z ostrého červnového slunce rozkoukat. Nenápadně se rozhlížím. Zdá se, že jsem v obchodě jediná zákaznice. Bojuji proti pokušení předstírat, že jsem si spletla vchod, a zeptat se, jestli zde opravují pendlovky. Nesnáším totiž prázdné hospody a prázdné obchody s šaty. Nesnáším, když se na mě upírá příliš mnoho pozornosti, když se číšník dvacetkrát do hodiny přijde zeptat na další přání, anebo když prodavačka stepuje před zkušební kabinkou a ještě dřív, než vysvobodím rosolovité tělo ze svých svršků, vyzvídá, jak mi nový svetřík či halenka padne. Nesnáším, když na mě kdokoliv tlačí. „Potřebovala bych letní společenské šaty,“ osměluji se. „Tak jaké? Letní nebo společenské?“ pohrdavě si mě měří dívčina – je ve věku, kdy ví všechno nejlíp a lidi kolem jsou vesměs idioti. Usmívám se na ni, neboť vím své. Život ji postupně obrousí rovněž do tvaru idiotky, chce to jen čas. „Potřebovala bych letní šaty, které jsou vhodné na menší společenskou událost,“ pravím způsobně. Tuto upravenou verzi požadavku dívka přijímá bez připomínek. „Velikost třicet osm,“ dodávám. „To pochybuju,“ špitne si pro sebe dostatečně nahlas, abych to slyšela. Že bych zase přibrala?, zděsím se. To není možné! Vždyť se poslední dva měsíce živím jak králík! Salát, salát, zase salát, jen občas nějaká ta kedlubna nebo mrkev. „Co tyhle?“ dívčina mi strká pod nos okrově hnědé šaty s bohatou ažurovou výšivkou kolem čtvercového výstřihu. Ještě mi tak vtisknout do ruky housle, za ucho kopretinu a vykopnout mě na pódium folklórního festivalu aktivních seniorů. Brrr! „Hnědou snesu jedině na čokoládě,“ snažím se odmítnout nabízený model decentně. V odmítání kohokoliv a čehokoliv nejsem bohužel moc dobrá. Doma už mám tři sady hrnců, ačkoliv žiju sama, nejmíň patnáct různých encyklopedií, i když od střední školy čtu pouze romány pro ženy, a skládací sekačku na trávu, která se vám pohodlně vejde do kabele. Mám ji pohodlně schovanou v kabeli, protože mi nepatří ani píď matičky země, kde bych si zasadila trávu. „A všimla jste si, jak ta úžasná výšivka hnědou barvu báječně oživuje?“ nevzdává se prodavačka. Počítám, že má za prodej tohoto modelu přislíbenu obzvláště tučnou prémii. „Šaty co mají barvu jak psí lejno by neoživila ani výšivka z pravých perel,“ rovněž bojuji. Skříně mi praskají ve švech nevhodným oblečením, které mi zkušené manipulátorky v obchodech dokázaly vnutit. Sama bych si mohla otevřít butik. „Mám ráda azurovou nebo tyrkysovou,“ povídám. „No, jestli chcete vypadat jak pozdrav od moře,“ pošklebuje se, nicméně zaloví mezi ramínky a vytáhne ten nejkrásnější pozdrav od moře, jaký jsem kdy viděla. „Jsou ale z loňské kolekce…“ „To nevadí, já už taky nejsem právě žhavá novinka,“ usmívám se a odnáším si ten skvost do zkušební kabinky. Šaty jsou v módním trendu sedmdesátých let. Už v sedmdesátých letech jsem si tento styl zamilovala a můžu děkovat nebesům, že jsem se dožila jeho slavného návratu na scénu. Nedočkavě roluji šaty po zpocených bocích. „Ve větším čísle je nemáme!“ haleká prodavačka zpoza závěsu škodolibě. Uff! Dokázala jsem to. „Není potřeba,“ odtahuji závěs a vtahuji břicho. „Kupodivu vám docela seknou,“ uznale kývne dívčina a na šaty mi dává dvacetiprocentní slevu, když jsou z té loňské kolekce. Moje nálada se zlepší rychle, jako bych do sebe kopla dvojitou whisky na ex. Ještě přiopilá úspěšnou nákupní razií usedám do rozžhaveného stařičkého Fiatu Uno a dotykem volantu si přivozuji na dlaních téměř popáleniny. Vybalím tedy dva papírové kapesníčky, použiji je jako chňapky a připadám si, jako bych se nechávala v té své staré popelnici zaživa zpopelnit. Moje nálada nadzvukovou rychlostí klesá zpět k bodu mrazu. Kéž by mě tak aspoň dokázala zchladit!

„To nemyslíš vážně!“ rozčiluje se na mě do telefonu dcera. Činí tak od doby, co se naučila mluvit, tudíž mne to nikterak nepřekvapuje. „Víš, kolik to bude stát peněz?! „Vím…“ „No schválně, kolik?!“ „Přiměřeně k významu události,“ vykrucuji se. Koneckonců jsou to moje peníze a já jsem svobodná svéprávná bytost, která se nemusí nikomu zodpovídat. Leda tak vlastnímu svědomí. A to zůstává naprosto klidné, což považuji za souhlas. Markéta zlostně odfrkuje: „Nechápu, co je tak významného na tom, že ti bude padesát. Roky přibývají přece každýmu, aniž by se o to musel nějak zasloužit… Kdybys dostala Nobelovku, tak neřeknu ani popel, ale takhle… Myslím, že by bylo naprosto dostačující oslavit to jako každý rok na chalupě u Berty…“ „Nechci, aby to bylo jako každý rok,“ vysvětluji trpělivě. Občas sama sebe za tu trpělivost obdivuji. „A jelikož se za stříhání psů Nobelova cena doposud neuděluje, hodlám na lodi oslavit svoje bezvýznamné padesátiny. Budeš to muset akceptovat…“ „Taky nemusím přijít!“ přistupuje dcerka k vydírání. „Nemusíš. Je to tvoje plné právo. Ovšem to na faktu, že se oslava bude konat na parníku na přehradě, nic nemění.“ „Beze mě?“ zhrozí se Markéta. „Takže nějaká loď pro tebe znamená víc než můj názor? Víc než já?!“ „Globálně nikoliv,“ pravím klidně. Markéta je celý Marek, její otec. Ten byl upřímně zděšen mojí nepřející, sobeckou povahou i v době, kdy mě opouštěl kvůli jiné ženě. Kdybych ho prý milovala, přála bych mu jeho nově nabyté štěstí. Přála jsem mu tak akorát syfilis. Jim oběma. Asi jsem ho nikdy doopravdy nemilovala.

„Čau, babizny!“ mávám na svoje dvě přítelkyně. Opravdové přítelkyně. Bertu vláčím svým životem už od základní školy, Ninu jsem nabrala po cestě, někdy před čtvrt stoletím. Ráda je mám obě stejně. Říkáme si babizny, k čemuž jsme zralou úvahou dospěly jednoho ovíněného večera. Z oslovení holky jsme definitivně vyrostly, už nám nepadlo. Podkolenky a mašli ve vlasech taky nemůžete nosit věčně, ať se vám líbí sebevíc, takový je holt život. „Objednaly jsme ti bílý střik,“ informují mě unisono. Vypadají, jako by měly už minimálně dva v sobě. Jsou zrůžovělé, oči se jim lesknou jak psí kulky a koutky jim cukají v zadržovaném smíchu. „Co se pecníte?“ vyzvídám. „Máme pro tebe skvělej dárek! Už se nemůžeme dočkat příští soboty!“ hlásí Nina. Doufám, že to není zas nějaký striptér jako předloni. Markéta byla upřímně pohoršena, tehdy dvouletému Vojtíškovi teatrálně zakrývala oči, jako by neměl mezi nožičkami totéž, a nejmíň deseti lidem povídala, že se za mě příšerně stydí. A to zdůrazňuji, že jsem si od striptéra při jeho uměleckém výstupu nenechala svléknout ani rolák, ačkoliv usiloval o mnohem více! (Zřejmě proto, že potřeboval pro ten trapas sparing partnera a domníval se, že pohled na obnažené tělo čerstvé osmačtyřicítky upozadí dojem z chladem scvrklého ptáčka kolibříka, který by nevzrušil ani jeptišku.) „Neboj,“ utěšuje mě Berta. „Ve vší počestnosti! Všechny sex shopy jsme obešly širokým obloukem.“ „Nevěřím!“ směju se. „Dobře děláš,“ přiznává Nina. „Bertě došly Venušiny kuličky. Ona je snad polyká nebo co…“ „Jo, polykám. Není na světě větší rozkoše než jídlo a já celej život hladovím. Občas si musím nechat smyslně polechtat žaludek…“ Chechtáme se jak pitomé, lidé se pohoršeně otáčejí, aby zcela znechuceni naším bujarým veselím obrátili pohled zpět ke svým nudným společníkům, dietním obědům a minerální vodě bez bublinek. Co je to proboha za dobu, že lidi pohoršuje už i smích?

Od rána je v salónu takový frmol, jaký nepamatuji hezkou řádku let. I hotel je plný, což se za celou existenci Pěknýho psa ještě nestalo, ačkoliv si na nedostatek klientely stěžovat rozhodně nemůžu. Vzpomínám si na den, kdy mě jako kompenzace za ztrátu manžela osvítil nápad, jenž mě podržel nad vodou v rozvodové krizi. Marek toho rána zlehka klepl na dveře koupelny právě v okamžiku, kdy jsem si čistila zuby. „Jdu se rozloučit. Už mám sbaleno,“ řekl mi tak klidně, jako by odjížděl na třídenní služební cestu. Neodjížděl nikam, pokud nepočítáme pár stanic tramvají z Řečkovic do Králova Pole. Zůstala jsem stát s pusou plnou pěny a tupě zírala. Pěna mi stékala po bradě a pleskala na koupelnové dlaždičky, ale já se nemohla donutit, abych si vypláchla ústa a omyla obličej. Musela jsem vypadat, jako by mě postihl záchvat padoucnice, a přitom to byl pouze záchvat koncentrovaného smutku. Prohrála jsem. Čtyři měsíce jsem o Marka bojovala se sokyní, o které jsem věděla víc, než jsem si přála. Večer co večer mě můj bezcitný muž krmil historkami o tom, jak je Alenka křehká, jak je elegantní, jak je sečtělá a jak velice ho potřebuje. Já Marka taky potřebovala, i když jsem asi nikdy nebyla křehká, elegantní ani sečtělá. I Markétka a Rostík ho potřebovali. „Přece nechceš, abych setrvával v manželství bez lásky jenom kvůli dětem,“ pravil ctnostně Marek. „Chci!“ křičela jsem. „Chci to!“ „Neponižuj se,“ odfrkl zhnuseně, natáhl se přese mě pro svůj kartáček na zuby a strčil si ho do náprsní kapsy. Správnej chlap odchází jen s kartáčkem na zuby, říkával. Co je to za správného chlapa, který ze dne na den opustí rodinu, protože ho srdce táhne k jiné? Jak to, že ho rozum a charakter nepřikovají na místo? „Klíčky od auta máš na lednici. Je tam i vkladní knížka, ať máš něco do začátku,“ instruoval mě věcně. „Heslo je Libuška.“ Opravdu je to tak jednoduché?“ ptala jsem se tehdy sama sebe. Vkladní knížku položí na lednici, staví se do spořitelny, založí novou s heslem Alenka a je to. „Zkus to s námi ještě,“ zaprosila jsem. „Zkouším to od Vánoc, víš přece, že to nefunguje!“ ohradil se. „Protože jsi mi nedal šanci!“ zavzlykala jsem. „Kdyby ses s Alenou po tu dobu nescházel, tak jak jsme se dohodli, třeba by všechno dopadlo jinak!“ „Kdybych se s ní nescházel, umřel bych,“ probodl mi srdce nejkrutější větou, kterou jsem měla možnost kdy slyšet. Svezla jsem se na zem do rožku koupelny a propukla v hlasitý pláč, o kterém Marek prohlásil, že je to trapná hysterická scénka. Možná i byla, co já vím. Prostě jsem se tehdy nedokázala ovládnout, bez špetky hrdosti jsem tam lkala na podlaze v domnění, že můj život končí. Kdybych tenkrát tušila, že můj život naopak začíná, přidala bych Markovi ke kartáčku na zuby i pastu, přežehlila mu košile, poplivala ho pro štěstí a Aleně poslala bonboniéru. „Byl jsem snad špatný manžel?“ dorážel na mě tehdy. Vrtěla jsem hlavou, mozek zastřený nadcházející ztrátou. A v tom oparu ztráty se mi Marek jevil jako ten nejlepší manžel na světě. „Dobře. Tak tedy souhlasíš, že jsem byl patnáct let dobrý manžel i otec?“ ujišťoval se znovu a já kývala ostošest. „Snad si tedy za těch patnáct let řehole zasloužím i trochu štěstí, ne?“ ťal mě znovu, jako bych neměla dost. Skutečně bylo nutné, aby celé naše manželství před svým odchodem vymáchal ve splaškách? Vždyť já se do té doby domnívala, že bylo hezké, ba dokonce příkladné, že věčné hádky byly pouhým důkazem toho, že naše láska ještě tepe, že si nejsme lhostejní. Až mnohem později mi došlo, že jsem si manželství zbaběle lakovala na růžovo. Marek se mě od samého počátku snažil ochočit, později dokonce i osedlat, a já se tomu bránila. Prskala jsem, škrábala, ječela. Jak už jsem předeslala, hotová Itálie. Toho rána jsem se ovšem ještě nedokázala radovat ze skutečnosti, že si můj muž hodlá zotročit jinou ženu, neboť proces zotročování mne byl neúměrně zdlouhavý dosaženému výsledku. S křehkou a poddajnou Alenkou to bylo natošup. Kdybych k ní nepociťovala sžíravou nenávist, musela bych ji litovat. Ještě v šoku z Markova definitivního odchodu jsem popadla psa na vodítko a utíkala ven. Cítila jsem, že potřebuji pohyb, jinak zešílím. K šílenství chyběl tehdy jen malý krůček… V půl sedmé ráno jsem běhala po parku v bačkorách, noční košili a květovaném županu! Obličej jsem měla zapatlaný pastou na zuby a po celou dobu venčení jsem hlasitě promlouvala k psovi, což by většina lidí oprávněně vyhodnotila jako samomluvu. Div že mě nikdo nenechal odvézt do blázince! „To je ale pěknej pejsek,“ pochválila mi našeho bišonka stará paní, která už zřejmě v životě viděla ledacos, takže moje slzy i negližé přešla bez poznámky. Byla to kouzelná pohádková babička. Probrala mě z transu a ještě mi nevědomky vnukla nápad – zřídit úpravnu psů s možností hlídání a venčení. Všechny strasti jsem se celý život snažila rozchodit, když mi za to lidé budou platit, tím líp, řekla jsem si. A tak vznikl Pěknej pes. „Libuško!“ vyrve mě ze vzpomínek Olina, moje jediná zaměstnankyně. „Volá paní Kudílková, potřebovala by sem upíchnout Ajaxe… říkala jsem jí, že máme plno…“ „Vezmu si ho domů, ať ho klidně přivede,“ navrhuji. Paní Kudílková je stálá zákaznice a její briard můj miláček. „Proč ty nemáš vlastního psa?“ ptala se mě před lety nechápavě Berta. „To je jako by automechanik neměl auto…“ „Neměla bych na něho dost času,“ prozradila jsem jí jen část pravdy. Druhá část byla, že fenka Bambule se prostě nahradit nedala. Když umřela, neměla jsem potřebu pořizovat si dalšího psa. Stejně jako když Marek odešel, neměla jsem potřebu pořizovat si dalšího muže. „Moc vám děkuju… Jedeme s manželem na koncert do Prahy, máme tam zamluvený i nocleh, zachránila jste nás…“ rozplývá se paní Kudílková vděčností, aniž by tušila, že ne já ji, ale ona zachraňuje mě. Od samoty. ...