Svět mi je dlužný
1 / 2
Jsem grafomanka. Úplně legitimní grafomanka. Všechny moje kabelky byly odjakživa plné sešitů a diářů různých tvarů a velikostí. Můj noční stolek také. I u vany, v níž jsem se každý den s radostí alespoň hodinu rochnila, jsem měla modrý zápisníček, do kterého jsem si čmárala svoje moudra. A právě v tom modrém, jehož okraje byly trochu zvlněné, protože se mi ho párkrát podařilo namočit do vody, jsem měla pečlivě zapsaný seznam věcí, které jsem chtěla letos dotáhnout do konce.
- Vyřešit vztah s Robem. (Ať jsem konečně šťastná.)
- Odejít z práce a říct dramaturgovi celého projektu, že je idiot. V případě potřeby použít i vulgarismus.
- Splácet včas leasing na auto a každý měsíc si dát stranou na daně. (Protože vyřeším-li vztah s Robem, už je za mě opravdu nikdo nezaplatí.)
- Založit firmu. (Kontakty mám a už mě fakt nebaví žít od výplaty k výplatě s lakomým manželem.)
- Absolvovat celkovou preventivní prohlídku na nějaké soukromé klinice. (Hlavně se přihlásit k nějakému lékaři, protože mít zdravotní kartu doma je nezodpovědné.)
- Víkend v New Yorku. (Dám ho ségře jako dárek k narozkám a pojedeme spolu? To je podmíněné bodem 4.)
- Začít se učit francouzštinu.
- Nenechat se dál manipulovat otcem. (Ať jsem konečně šťastná.)
Pokaždé, když jsem si seznam začátkem ledna psala, myslela jsem všechno velmi upřímně, dokonce jsem v sobě cítila i energii a odvahu začít nový život. Život, ve kterém budu šťastná. Snažila jsem se ignorovat fakt, že seznam přepisuju už bůhví pokolikáté a je jen kopií toho, co jsem si se stejnou vervou zapisovala několik lednů předtím.
(…)
Jako svatební dar jsem od Roba dostala papouška šedého zvaného žako. I jsme mu tak říkali, přestože to byla samička, nevyzpytatelná a nesnášenlivá mrcha. Jestliže papoušci šedí dosahují inteligence čtyřletého dítěte, ten náš byl unikátní výjimka, protože měl povahu puberťačky a všechno, co se naučil, dokázal použít proti nám. Robo se tím s láskou bavil, já jsem měla v domácnosti o dalšího tvora, kterého jsem nemohla vystát, víc… I to sobotní ráno, tři roky po svatbě a pár týdnů po otcově smrti, mě v kuchyni vítal skřehotáním: „Chci rozvod! Chci rozvod!“ Jako by věděl, že nejsem ochotná Robovi odpustit, že jsem v ložnici usínala sama, a chci pokračovat v absurdní hádce ze včerejšího večera. Vždycky to z mé strany skončilo tak, že padlo slovo rozvod, a Robo mě mírnil odpovědí, že to je nejjednodušší a nejhloupější způsob řešení. „Vyspala ses?“ usmál se na mě Robo a okřikl Žaka, ať drží zobák. „Jo, božsky,“ zamumlala jsem a automaticky sáhla po kávě, kterou mi nechal připravenou u kávovaru. Přikývl, pochopil, že jsem stále bojovně naladěná. A já opravdu byla, protože jsem chtěla vyhrát, ponížit ho a úplně vyvést z rovnováhy. Nevím proč. „Co budeme dělat o víkendu?“ zeptala jsem se. „Co bys chtěla dělat?“ „Něco,“ pokrčila jsem rameny. „Stačí říct, lásko.“ „A co kdybys něco vymyslel ty?“ „Myslel jsem, že bychom mohli jet na kolech do Karpat. Ještě než přijde zima.“ „Nechce se mi jezdit na kole.“ „Vezmeme si slaninu a chleba, můžeme si je někde na louce opéct.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Na to nemám náladu.“ Robo pokrčil rameny. Napila jsem se kávy a dívala se na oprýskaný lak na svých nehtech. Potřebovala bych manikúru. Kdyby mě tak Robo vzal na víkend do Monte Carla nebo do Paříže, anebo do Londýna. To by bylo… „Nezajdeme si do lázní? Dáme si masáž a potom dobrý oběd…,“ řekla jsem. „Já nevím. Je hezky, radši bych byl na vzduchu.“ „Ale tam si odpočineme.“ „Venku si taky odpočineme.“ „A nic nás to nestojí, chápu,“ dodala jsem ironicky. Robo klidně zvedl hlavu od snídaně: „No, jestli máš peníze na rozhazování, můžeme jít do lázní.“ Zhluboka jsem vzdychla. „Nemám, výplata bude až za týden a já jsem už teď v mínusu. Robo zvedl obočí. „Jak je to možné?“