Uvázali koně, pověsili klobouky na sedlové hrušky a ozbrojili se – Jaroš si nechal tesák a v dlaních sevřel Steinovu těžkou sedlovou pistoli se skoro tři pídě dlouhou hlavní. Obrovský meč na kapitánův rozkaz nechal pověšený u sedla. Jen by mu překážel. Stein si k opasku připevnil pochvu s palašem – rukojeť chránil koš zdobený jen škrábanci po nepřátelských čepelích. Do koženého pouzdra na bandalíru si zastrčil kratší křesadlovou pistoli. Nakonec nabil pušku. Byla to drahá lovecká zbraň z dílen proslulých slezských puškařů v Těšíně. Měla vrtanou hlaveň nezvykle malého kalibru, což umožňovalo přesnou střelbu na velkou vzdálenost. I proto se v poslední době stále častěji používala i ve vojsku. Z houští u cesty dlouho pozorovali zchátralou budovu a její okolí. Neviděli žádný pohyb. Voda zurčela, ptáci zpívali, občas zabzučel komár nebo muška. „Schovám se za těmi balvany,“ ukázal Stein na skalnatý svah za cestou. „Co vaše koleno?“ „Co s ním?“ „Ten sráz…“ „Kaprále,“ přešel Stein z šepotu do vrčení, „o moje koleno se nestarejte. Dokud já sám neřeknu, že mi v něčem překáží, ani slůvkem se o něm nezmíníte. Rozumíme si?“ Jaroš sklonil zrak. Kapitán si odfrkl a pokýval hlavou. „Kdyby ten ničema upláchl, může běžet jen na sever nebo na jih. Skolím ho tak jako tak. Vy počkejte, než se dostanu na místo, a pak jděte dovnitř. Oči na stopkách. Pokud je uvnitř, zkuste ho zajmout. V opačném případě zaujměte vhodné postavení a čekejte.“ Jaroš znovu jen přikývl. „Bůh s vámi,“ dodal Stein. Mladík na něj pohlédl, jako by nechápal, co tím myslí. Stein hlavní těšínky rozhrnul křoví a švihl pohledem doprava a doleva. Na silnici nebylo živé duše. Vykročil tedy z lískoví a s hlavou staženou mezi ramena přeběhl přes cestu. Kráčel stinným porostem a snažil se nedělat hluk. Jaroš měl samozřejmě pravdu, koleno začalo protestovat. Ke shluku balvanů se vyškrábal jen se zatnutými zuby. Jak předpokládal, z této pozice měl dobrý výhled na cestu i mlýn a zároveň sám zůstal ukrytý před náhodným pohledem zespodu. Zatímco čekal, dokončil nabíjení pušky – nasypal prach na pánvičku, klíčem natáhl zámek a sklonil kohoutek ke kolečku. Po chvíli zachytil nepatrný pohyb. Jaroš se kradl porostem podél náhonu. Stein soustředil pozornost na mlýn; těšínku opřel o balvan a zamířil pro případ, že někdo zahlédne kaprála předčasně. Ticho se prohlubovalo. Jaroš se vynořil z hlohového houští těsně před budovou, přikrčený přeběhl kousek volného prostranství a přirazil rameno ke zdi u dveří. Ty byly rozevřené dokořán, ztrouchnivělá vrata bezvládně visela na popraskaných pantech. Kaprál chvíli naslouchal, hlaveň Steinovy pistole pozvednutou k obličeji. Potom opatrně nahlédl dovnitř. Vzápětí vešel. Stein dýchal zhluboka. Srdce nezrychlilo, ale zřetelně vnímal jeho tlukot. Dlouho se nic nedělo. Obloha pohasínala, narůžovělé šmouhy nad obzorem zvolna zešedivěly. Potom Jaroš vyšel ze dveří, ruku s pistolí skloněnou. Zamával směrem k balvanům. Stein se zachmuřil. „Kapitáne!“ zavolal kaprál, když se nedočkal odezvy. „Je po všem!“ Stein zaklel a opatrně odklopil kohoutek od zámku.