Svou tvorbou navazuje Igor Grimmich jednak na výpověď umělecké generace sedmdesátých let, jež kriticky reflektovala poměry československého normalizačního „bezčasí“ sžíravou, mnohdy přitom i hravou ironičností. Vychází však také z impulzů generace let osmdesátých, jež smysl malby (ať již v západním Berlíně nebo v Praze) dynamicky „vzkřísila“ v rámci návratu k figuraci a k narativní symbolice.