Poezie Karla Miloty je jedním z nejpodivuhodnějších básnických labyrintů, které u nás najdeme. Milota není básníkem pro každého. Jeho poezie není snadno dostupná: klade značný odpor jak rozumu, tak citu. Může nás pohltit a nepustit, stejně jako nás někdy nemusí vůbec přijmout — točí se ve spirálách mnohohlasných významů, v aliteracích a eufoniích, které se někdy samy ztratí v sobě. Hra přestává být zábavou a stává se nudným tkalcovským stavem, vše je podřízeno struktuře, která se stává zaumnou a běžnému čtenáři nepřístupnou…