Moderní architektura se svými kořeny ve vědeckém a technologickém přístupu ke světu otevřela otázku dříve s takovou naléhavostí netázanou: otázku vztahu architektury a lidského subjektu. Tento vztah, který býval samozřejmý v dobách, kdy architektura byla ještě totožná se stavěním a kdy plnila ve společnosti se samozřejmostí reprezentační roli, se dostal ve dvacátém století do hluboké krize. Není to ovšem krize, která by byla omezená jen na oblast architektury: krize „rozdělené reprezentace“, jak tuto prekérní situaci moderní společnosti a její kultury pojmenoval Dalibor Veselý, se projevuje všude tam, kde moderní člověk potřebuje navázat smysluplný vztah ke světu. Krize, řečeno slovy španělského architekta a teoretika Ignasi de Sola-Moralese, označuje moment změny, který „podobně jako jaderné štěpení znamená nejenom zánik předchozího hmotného stavu, ale především uvolnění nových energií, které se šíří novými a do té doby nepředstavitelnými směry“. Pokusme se tedy být pozorní vůči těmto novým energiím, které už tady jistě jsou, ale ještě je nedovedeme přesně zachytit, pojmenovat a lokalizovat.
V tomto vydání Zlatého řezu přinášíme několik teoretických i více v praxi zakotvených příspěvků k avizovanému tématu. Je nám ctí i potěšením, že naši debatu otevírá dosud nepublikovaný text Dalibora Veselého, který předkládá argumenty pro architekturu jako humanistickou – a tedy humanitní – disciplínu. Nad humanistickou rolí architektury v současné společnosti se zamýšlejí architekti Pavla Melková i Gion Caminada. Různé pohledy na možnosti realizace této role vyplývají z debaty tří světových architektů – Juhaniho Palasmaa, Fumihiko Makiho a Willema Jan Neutelingse -, která se odehrála v roce 2010 v Praze a jejíž záznam je zde v českém překladu publikován poprvé. Dále přinášíme původní rozhovory s Ondřejem Císlerem a Jánem Stempelem a dílčí výsledky dlouhodobé výzkumné práce současných českých architektů a teoretiků.
