„Skutečnost není nehybné, parmenidovské jedno, není metafyzické povahy bez času a beze změny. Skutečnost je drama, tj. děj, otevřený příběh. Nelze ji proto ztotožnit se soustavou poznatků, alespoň ne s takovou, která by byla konečná, uzavřená a definitivní. Není také možné způsob, kterým byly tyto poznatky získány, prohlásit za jedině vědecký, jiné přístupy vylučující. Vědecké poznání je právo poznávané skutečnosti nikoli proto, že by se blížilo její konečné znalosti, nýbrž proto, že je samo součástí poznávané skutečnosti a natolik je její součástí. Vždyť věda sama je skutečným, tj. přirozeným procesem: poznání je činností živých, do času vsazených bytostí z masa a kostí. Každá činnost působí na skutečnost a sama je pod jejím vlivem. Lidé vybavení určitými vědomostmi se chovají jinak, mají jiné problémy a kladou jiné otázky, než lidé s jinými znalostmi. Proto i jejich poznávání je odlišné. To vede ke vzniku nesouměřitelných, neslučitelných pojetí skutečnosti – paradigmat, jejichž střetávání tvoří hybnou sílu vývoje vědy a jejichž střída tvoří páteř dějin poznání. Jde však o skutečné dějiny.“ S tímto vědomím nám autoři knihy přibližují dílo šesti vědců a myslitelů, kteří nějakým způsobem vyčnívají z davu běžných „pracovníků vědy“. Richard Dawkins, Barbara McClintock, Adolf Portmann, David Bohm, Rupert Sheldrake a Gregory Bateson nepředstavují hlavní proud vědy, avšak právě to umožňuje na jejich příbězích ilustrovat fascinující pohyb dějin poznání v nedávné době.