Autorův nejkontroverznější román, vycházející u příležitosti filmové adaptace. Milostný příběh, parodie našeho školství, kniha o psaní knih, ...
Ukázka z knihy:
I.
1. To nejpodivnější, co nás na počátku každého vyprávění nejvíce zaráží, je dokonalá prázdnota, rozprostírající se před námi. Události se staly a leží kolem nás v souvislé, beztvaré mase, bez počátku a konce. Můžeme začít kdekoli...
Věra Linhartová
Když jsem se onu středu vrátil s dcerou ze školy domů, schránka na dopisy doslova přetékala: kromě obvyklých Lidových novin obsahovala ještě velkou hnědou obálku se stránkovými korekturami mého románu, dále bílou obálku, adresovanou rovněž mně, a konečně v té době tolik diskutovaný modrý celofánový sáček s reklamním vzorkem výrobku firmy Procter & Gamble. Zamykaje schránku, všiml jsem si, že papírová jmenovka je přeškrtnuta ostrou rýhou, nejspíše od klíče nějakého mladého nepřítele všech učitelů.
V bílé obálce byl krátký dopis od místního milionáře Krále - nabízel mi v něm časově nenáročnou a velmi dobře placenou práci.
Jinými slovy: počátek tohoto příběhu neležel v beztvaré mase uprostřed dokonalé prázdnoty, nýbrž v úterý 16. června 1992 v bílé obálce v našem kastlíku.
"Přišlo něco?" chtěla vědět žena.
"Mně přišly korektury románu a nabídka velmi dobře placené práce," řekl jsem.
"Tobě přišly vložky."
Srdečně zdravím české feministky.
Později jsem si dopis pročetl pozorněji. Logicky jsem předpokládal, že půjde o doučování Agáty, ale trochu zarážející byla Králova navenek nepřiznaná, ale postřehnutelná samozřejmá jistota, že jeho nabídku přijmu - jejím výrazem byla bezpochyby i skutečnost, že stanovil pouze jediný termín naší schůzky. Bezděčně jsem si vybavil známý citát z Fitzgeralda: Předpokládal pohrdlivě, že nemám v neděli nic lepšího na práci.
"Ty to vezmeš?" zeptala se žena.
V její intonaci nebylo zatím přítomno žádné hodnocení.
Pokrčil jsem rameny.
"Chtěl jsi psát postmoderní román...," podotkla ironicky.
Byl jsem ale rád, že to řekla, protože stejně tak bývala mohla říct, že potřebujeme každou korunu.
Obojí bylo pravda.
"Uvidíme," řekl jsem.
Šla do koupelny. Vzal jsem korektury a prohlížel jsem si vstupní stránky. Pustil jsem si k tomu hlasitě rádio, čímž se stalo, že mne žena později přistihla při pohybu, kterému laicky říkám soulové zavlnění. Pozorovala mne velmi shovívavě, ručník zatočený na hlavě.
"No dobře," připustil jsem. "Tak dobře: mám radost."
"Dobrou noc," oznámila mi věcně.
A únavy z vymyšlených obrazů světa, podezření ke každému výmyslu, dokonce, a zřejmě nespravedlivě, i k tomu odvěkému a úctyhodnému v literárním umění, přibylo tak radikálně, že nastal zvláštní čas pokory před literaturou faktu a uměním a pravdou deníků.
Sergej Machonin
