Když vyplujete katamaránem z městečka Larkspuru, zanedlouho se objeví panorama San Francisca, jehož stříbřité věže pronikají mlhou, do které se většinou halí průliv Golden Gate. Vyhlížíte město, a nevšimnete si, že za vámi je San Quentin. Ve vězení zasazeném do rajské přírody se odehrává děj románu.

Vězně – hrdinu románu tam nechávají ležet na podlaze ve svěrací kazajce celé hodiny i dny, ale on se naučí trápení uniknout tím, že se vydává na astrální pouť mnoha minulými životy. V převtělení do prehistorického jeskynního člověka bojuje o život, jako francouzský středověký šlechtic se s mečem v ruce účastní divokých bitev, jako holandský námořník před stovkami let ztroskotá na pustém pobřeží severní Koreje, žije osud římského vojáka v Ježíšově Jeruzalémě.

Tulák po hvězdách oslavuje vypravěčství, jež pomáhá zapomenout na vlastní utrpení, nabízí zdravý únik z reality. „Žít jen vzpomínáním je cesta k šílenství,“ říká hrdina. „Člověk musí také umět zapomínat… Smír a tichá radost se dostaví, když si hrdina uvědomí, že ve všech svých životech vždy bojoval – a mnohokrát i zemřel – pro lásku k ženě. Pro ni zkrotil koně, ulovil mamuta i sklízel obilí: Přišel jsem k závěru, že nejvýznamnější v mém životě, ve všech životech, pro mě a pro všechny muže, byla, je a bude žena. Tak to bude, dokud hvězdy budou plout po obloze. Naši dřinu, hru idejí a fantazie, bitvy, pohled na hvězdnou oblohu a jakékoliv tajemství – všechno to převyšuje žena.“

Tulák po hvězdách náleží k nejlepším světovým románům, a to nejen pro svoje magické kvality. Kniha, kterou často přirovnávají k Hraběti Monte Cristo, propojuje téma reinkarnace s historickým dramatem i snahami o reformu společnosti a představuje strhující četbu také pro ty, kdo se zajímají o mimotělní zážitky duše nebo o spojení s minulými životy.