Písně rebelujícího zpěváka z vystoupení v divadle Semafor v březnu roku 1989 vypovídají o době svého vzniku a zároveň přes uplynulé dvacetiletí působí stále úderně a nadčasově. Pronikavě jednoduchými, inteligentními zkratkami míří autor v písňových textech ale i v proslovech mezi jednotlivými skladbami k lapidárnímu, nečekanému a strhujícímu sdělení. Pavel Klusák píše v doprovodném textu: „U Jiřího Dědečka se posluchači často smějí tomu, že uprostřed bytostně pokřiveného světa pořád doufá v jeho normálnost a někdy ji s hra-nou vypravěčskou naivitou předpokládá. To se pak člověk směje z několika důvodů najed-nou, nejvíc tomu odhalenému rozdílu...Jiří Dědeček toho od dob svého prvního elpíčka provedl dost. Všechny další desky točil už bez her s cenzurou; ale svobodný byl hned při vzniku téhle první."