Krása a řád jako atributy ideálního světa, určité představy o společenském uspořádání, jeho duchovním a sociálním založení či jako výraz lyrického tvůrčího gesta zformovaného coby jednota vyhraněných protikladů - to jsou ve stručnosti řečeno hranice, ve kterých se pohybují "hledači" tohoto ideálu: básníci, kritici a teoretikové, v jejichž díle se markantně projevila snaha definovat - často polemicky a zpravidla s tragickým historickým vyústěním - ideu integrity v napětí mezi svébytností uměleckého vyjádření a jeho filozofickým, náboženským nebo politickým pozadím.
Východiskem tu jsou diskuse o podobě moderního umění, jeho ideovém založení, estetických proměnách a vztahu k sociálním a politickým otázkám, jak je kladla levicová avantgarda v polemikách s tradicionálně či konzervativně založenými kritiky a uměleckokritickými uskupeními zejména ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Spolu s charakteristikou konceptuálního uvažování takových osobností, jako byli F. X. Šalda, Bedřich Fučík, František Götz, Karel Teige nebo Bedřich Václavek, se kniha zabývá také tvůrčím rozvíjením těchto úvah, jak je patrné např. v díle Jakuba Demla, Josefa Hory, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Josefa Kostohryze, Jana Čepa či Karla Tomana a Antonína Sovy.
Závěrečný oddíl knihy tvoří literárněkritické portréty vybraných představitelů literatury devadesátých let 20. století, jejichž tvorba nabízí další z možných odpovědí na otázku po tvůrčím modelování integrálního životního postoje či pocitu v době, v níž převažovala skepse, obezřetnost k ideologickým výzvám, ale také důvěra v povahu lyriky, jež obnovuje vytrácející se perspektivu integrity - klíčového životního a tvůrčího horizontu.