„... Duše tehdy neví, co dělat. Neví, zda má mluvit nebo mlčet, ani zda se smát nebo plakat. Jde o slávyplnou hloupost, nebeské bláznovství, kde se učí opravdové moudrosti. Mohutnosti mají schopnost zabývat se věcmi jen v Bohu. Pronáší se tu mnoho slov chvály na Boha, a to bez jakéhokoli řádu, pokud je neuspořádá sám Pán. Duše by chtěla propuknout v chválu a je celá bez sebe: líbezný nepokoj!
Těmito uchvacujícími slovy nám sama Terezie dává nahlédnout do okamžiku vzniku své poezie. Byla to v první řadě její mystická zkušenost, která ji takřka „nutila“ alespoň částečně vyjádřit nevyjádřitelné. Tak vznikají básně velmi intimní, v nichž světice odhaluje své ženské srdce, které je zamilované do svého Snoubence a zároveň trýzněné touhou po Něm.
Kromě tohoto typu poezie jsou ještě známé různé příležitostné a didaktické Tereziiny básně, v nichž autorku můžeme poznat jako učitelku a matku svých sester. O tom, že uměla „veršovat“ a že to dělala často, existují mnohá svědectví; například Julián z Ávily popisoval, že světice během cest při zakládáních ráda „skládala popěvky, a to velmi dobré, protože to dobře uměla“. Tyto verše Terezie tvořila pro pobavení svých spolusester při rekreacích a na vánoční svátky nebo proto, aby jim jednoduchou formou předala – jako například na začátku řádového půstu či při slibech sester – svůj ideál života bosých karmelitek.
Na konci tereziánského jubilea, pětistého výročí narození světice, vám je předkládáme v hodnotném přebásnění pana Miloslava Uličného.
