Chloe je dvanáct let a žije v ústavu pro postižné děti. Její psychomotorické postižení jí neumožňuje mluvit ani se vyjadřovat posunky nebo ukazováním. Má však krásné vlasy a její těkavý pohyb připomíná půvabnou vážku, jak říká vedoucí vychovatel v ústavu. Nikdo netuší, že toto dítě je schopné nejen bedlivě pozorovat svět kolem sebe, ale že o něm i rozumně uvažuje.
Pak dojde k vraždě a Chloé se snaží se svým okolím dorozumět, vyjádřit, co ví, varovat ostatní. Naráží při tom samožrejmě na téměř nepřekonatelné překážky.
Vzhledem ke kriminální zápletce a díky určitému napětí lze knížku právem považovat za detektivku, i když ne právě klasickou.
I když příběh končí happy endem, nejde o žádnou růžovou knihovnu. Chloé líčí život těžce postiženého dítěte někdy až s drsnou přímočarostí, bez iluzí, ale také bez sebelítosti a zatrpklosti. Hlavním tématem knihy není vlastně vyšetřování vraždy jednoho z dětí, ale snaha odlišné bytosti o dorozumění. Je to i zajímavý pohled na život postižených, bez falešného sentimentu i morbidity.