Příběhy z hradů a zámků

Byl jeden král, žil v překrásném zámku obehnaném pevnou zdí. Nikdy ze zámku nevycházel, a proč také? Svět venku byl zlý, špatný - tak mu to říkali rádcové. A oni také rozhodovali za krále: tak a tak, potřebujeme víc peněz, zvýšíme poddaným dávky. Tak a tak, vojsko potřebuje nové zbraně! A král jen kýval, se vším souhlasil, listiny podpisoval.

A pak na návsích bubnovali: "Náš nejmilostivější král na vědomost dává..." Lidé se sbíhali a naříkali: Zas další daně, zase víc obilí do královských sýpek! Copak král neví, že udeřila sucha, že byla neúroda, že poddaní hladoví? Ne, král to vskutku nevěděl, a rádcové? Ti leccos zamlčeli, jen aby do vlatních kapes mohli zlato strkat. Jednoho dne ale krále nádherný zámek omrzel. Bloudil komnatami sem a tam, všechno již mu bylo známé, zatoužil spatřit něco nového.

"Vydám se do světa!" povídá rádcům.

Ti se poděsili: prý proč a nač a že se to na krále nesluší... Alespoň jej budou doprovázet!

"Ne!" rozhodl král. "Vše vyřizujete za mne, tentokrát chci být sám, sám si vyjet, sám se po světě podívat."

A jak řekl, tak udělal, nevzal s sebou ani stráže, ani doprovod, sám a sám vyjel ze zámecké brány. Dívá se kolem a žasne: Jak malá políčka lidé mají! Jak ubohé domky, jak skromné zahrádky! Čím to může být?