My, přeživší dívky z pokoje 28, jsme se po válce rozprchly do celého světa a jen hrstka z nás udržovala vzájemný kontakt také po skončení holocaustu. O většině jsme ani netušily, kde bydlí.
Trvalo čtyřicet let, než jsme k sobě opět našly cestu. Nejdřív nás bylo jen málo, ale kroužek se postupně zvětšoval. V říjnu 1991 se většina z nás vůbec poprvé od konce války sešla v Praze. Sjely jsme se ze všech možných směrů – z Izraele, Ameriky, Ruska, Británie, Švédska, Německa, Rakouska či Československa.
Když jsme se my, „dívky z pokoje 28“, znovu po letech shledaly, byl to nezapomenutelný okamžik. Ve foyer mezinárodního hotelu jsme se společně smály i plakaly a radostí se točily dokola, až se ostatní udiveně zastavovali.
Všechny nás překvapilo, že jsme se cítily úplně stejně jako tenkrát, když jsme byly ještě děti. Znovu jsme si připadaly jako jedna rodina a báječně si rozuměly. Od té doby se vídáme pravidelně.
Přes velkou radost z našeho setkání jsme vzpomínaly na všechny dívky, vychovatele, učitele a lékaře, kteří nepřežili, a pocítily jsme naléhavou potřebu vytrhnout ze zapomnění ty z nás, kteří dodnes nemají ani vlastní hrob. To byl prvotní impuls ke vzniku této knihy.
A pak jsme se v Praze seznámily s Hannelore. Tím to začalo.