Jákob Flanders je citlivý mladík, jehož zrání v Angličana dobré pověsti působí v mnohém neobyčejně. Záleží ovšem, jak se díváme. Pozorujeme-li ho očima Virginie Woolfové, vytváří kaleidoskop obrazů z jeho dětství, jinošství a studentských let před první světovou válkou promyšlenou sérii pocitů a situací, ve kterých se jedinec domáhá práva na vlastní cestu a bolestivě se prosekává houštinami překážek a klišé. Svou třetí prózou dává autorka současně světu na srozuměnou, že její literární perspektiva se bude výrazně lišit od dosavadní realistické tradice ostrovní prózy, a potvrzuje to nápaditými narážkami na adresu britské společnosti, která už dlouho zaostává za názory a přáními svých nejlepších mužů a žen.
Román Jákobův pokoj (1922), který vychází česky poprvé, představuje přelom v její tvorbě. Přesvědčena o tom, že spisovatel nesmí skutečnost pouze reprodukovat, nýbrž musí ji aktivně vytvářet, promítá Woolfová do Jákobova hledání a nenadálého zmizení nejen zárodky pozdějších slavných postav, motivů a postupů, ale také svá klíčová témata. Fascinuje ji plynutí času, jeho odraz na věcech, jež nás obklopují, i nesoulad mezi tím, jak čas prožívá jedinec a jak společnost, která tohoto jedince nemilosrdně a ve "veřejném" zájmu semele v kole dějin. S přispěním tehdy nové výrazové metody "proudu vědomí" zaujme autorka nejen pohledem do univerzitního prostředí, v němž mladí intelektuálové čelí dobovým modlám a stereotypům, ale i na svou dobu otevřeným líčením vztahů mezi mužem a ženou. První velké dílo Woolfové vyniká rovněž nádherným líčením řádu přírody, jejíž rytmus plyne v souladu s osobitou melodií ukrytou hluboko v každém z nás - s melodií, jíž spisovatelka zasvětila svůj pronikavý talent.