Vyšívání výbavy, to bývala kdysi jedna z hlavních prací panen, které se chystaly na svůj život v manželství. Bylo to za těch starých „zlatých“ časů, kdy se dívky vychovávaly jenom pro domácnost, jen za hospodyně a musely si zvykat na veškeré nepohodlí. Těšit se mohly jen tím, že až budou provdány a paními, vše si vynahradí.
Co bylo ale platné, že jim matka den ze dne znovu počítala, jaké budou mít do výbavy třeba pěkné ručníky. Dva tucty obyčejných přízových kostkovaných ručníků pro denní potřebu, tucet damaškových pro hosty, tucet polorežných pro služku k utírání, tucet režných s modrými proužky k utírání hrnků, tucet bílých s červenými proužky na talíře, s modrými na sklenice a tucet kostkovaných se žlutými pruhy k utírání rukou v kuchyni. Osm tuctů! To si pak taková dívka musela říct, že si ty ručníky těmi tisíci a tisíci stehů, co na nich musí udělat, krvavě zaslouží. To bylo hodin šití! Také o tom píše ve své povídkové knize Panny oblíbená spisovatelka Vlasta Pittnerová.