Soubor korespondence z let 18831900 představuje jedinečnou výpověď, dotvářející podstatným způsobem obraz společenského, kulturního i uměleckého milieu v českých zemích na konci 19. století. Zachycuje hluboké přátelství dvou umělců, vzdělanců a skeptiků, lexikem jejich vlastní sebereflexe malkontentů.

Nespokojenost a popuzení, střídané malomyslným klesáním obou přátel nejsou jen známkami jejich citlivých a kritických osobností; umělecká autostylizace do role osamělých bojovníků, v níž se identifikovali s obrazem romantického umělcevyhnance, je příznačná pro celou generaci českého literárního parnasismu, jenž vzdoroval souběžnému nástupu realismu a naturalismu v umění. Korespondence dokládá mj. i to, že nešlo o nikterak neprostupná prostředí, jak se traduje v zjednodušujících učebnicových konstruktech. V tom smyslu je vypovídající vztah obou pisatelů (a Zeyerův zvláště) k Zolovi, případně Ibsenovi.

Sdílený despekt k soudobé mravokárné, úzkoprsé a národovecké kritice, která v osmdesátých letech nalezla nové epicentrum na Moravě, neznačí nedostatek národního uvědomění ani jednoho z respondentů. Naopak, jejich nesmlouvavě protihabsburské smýšlení je dalším významným příspěvkem k složitému obrazu doby. Rakušáctví, jež dle Zeyera vštípila lidu do krve žurnalistika, básník nazývá nemocí hnusnou jako syfilis. Společným terčem korespondence je pak pochopitelně Vídeň jako kvintesence všeho rakušáctví, stejně jako loajální postoj české politické a kulturní reprezentace a prohabsburský ráz českých slavností a institucí. Kolize mezi ideovým přesvědčením a pragmatickými činy však nemine ani pisatele (především ekonomicky i společensky odvislejšího Liera). Podobně je tomu s vyhrocenou kritikou české první scény, jež v dopisech zaznívá, dokud se jeden z pisatelů nestane jako dramaturg Národního divadla spoluzodpovědným. Sledujeme tu pak i obapolnou proměnu vztahu mezi Národním divadlem a Zeyeremdramatikem.